Recenze alba

Nová deska finských mistrů Swallow the Sun, nazvaná «Shining», už stihla vyvolat mnoho rozruchu mezi fanoušky i hudebními kritiky. Skupina, která se proslavila temnými a emocionálně těžkými releasy v žánrech death-doom a gothic metal, se v roce 2024 rozhodla pro odvážný experiment a přizvala jako producenta Dana Lancastera (Dan Lancaster), známého díky spolupráci s Blink-182, Muse a Bring Me the Horizon. Taková kolaborace slibovala něco nového a zároveň riskantního: Swallow the Sun po dvě desetiletí důsledně rozvíjeli svůj charakteristický zvukový koktejl z beznaděje, melancholie a tíhy, a nyní se rozhodli přidat více «lesku» a «rádiovější» přitažlivosti.

První singly a nové směry

Už z prvních singlů - «Innocence Was Long Forgotten», «What Have I Become» a «MelancHoly» - bylo jasné, že se hudebníci plynule přesouvají na světlejší a dokonce goth-rocková území. Zároveň zde stále zůstávají některé prvky starého dobrého Swallow the Sun: těžké riffy, střídající se se sytou klávesovou atmosférou, a výrazné chraplavě growlové vstupy vokalisty Mikka Kotamäkiho. Vliv nového producenta je však slyšet zřetelně: celkový zvuk se stal cíleně propracovanějším a místy se objevuje autotune i uhlazené party, které by od kapely tvořící bezútěšně temné hymny už řadu let málokdo čekal.

Úvodní skladba a efekt překvapení

Podívejme se na úvodní skladbu «Innocence Was Long Forgotten»: vítá posluchače teplými syntezátorovými odstíny a téměř šlágrovým refrénem, který sám o sobě zní slušně, avšak u dlouholetých fanoušků mohl vyvolat rozpaky. Absence hrubého vokálu a zdůrazněná gotická emocionalita vytvářejí dvojí dojem: na jedné straně Swallow the Sun vždy experimentovali a zjemňovali zvuk v jednotlivých skladbách, na straně druhé - tak výrazný popmetalový odklon u nich dříve působil až příliš cizorodě.

Návrat tíhy a rozpoznatelného rukopisu

Následující kompozice, «What Have I Become», do jisté míry obnovuje důvěru: těžké riffy vracejí skupinu na domácí území a Mikko zapojuje svůj rozpoznatelný growl, jako by říkal: «Neodcházíme do mainstreamu definitivně». Popová estetika nemizí - refrén zní poměrně chytlavě, a přitom netahá za uši fanoušky tvrdšího materiálu. Vokální party i instrumentální aranže jsou přesvědčivou ukázkou toho, že se Swallow the Sun snaží najít rovnováhu mezi emocionální hloubkou a potenciální «rádiovostí».

Rozšíření experimentu a melodická stránka

«MelancHoly», třetí singl, posouvá experiment ještě dál a míří k téměř poprockové melodičnosti. Prostor k přemýšlení je tu více než dostatečný: na jedné straně zní skladba lehčeji a přístupněji pro širší publikum, na straně druhé roste riziko, že kapela «ztratí» oldschoolové fanoušky. Přesto je v písni cítit typický finský smutek: pronikavá atmosféričnost a luxusní kytarové party vytvářejí známé chladné krajiny, byť okořeněné optimističtějšími tóny.

Těžké dělostřelectvo a spojení s kořeny

Dále skupina nasazuje těžší dělostřelectvo - skladby jako «Charcoal Sky» a «Kold» jako by připomínaly, že kořeny Swallow the Sun leží v mohutném death/doomovém zvuku a jejich charakteristická temná melancholie stále nikam nezmizela. «Charcoal Sky» například fakticky flirtuje s black metalem a ukazuje, že kolektiv ještě pořád umí zatlačit posluchače do země hutnými kytarovými party a agresivnějším vokálem. Právě díky těmto momentům člověk pochopí: «Ano, pořád jsou to Swallow the Sun».

Produkce Dana Lancastera a sporný zvuk

Produkční práce Lancastera vyvolává prudké spory: část publika chválí profesionalitu, «vybroušení» zvukové krajiny a vrstvu syntezátorových efektů, díky nimž je album «Shining» přístupnější a rozmanitější. Druhá část obviňuje skupinu ze sterility zvuku a přehnané «plastovosti», kam obzvlášť citelně zapadá autotune a do lesku vyrovnaný vokál. Nelze však popřít, že v písních zůstal ten emocionální zlom, který skupina nesla přes «Moonflowers» (2021), «When a Shadow Is Forced into the Light» (2019) i ještě starší releasy jako «The Morning Never Came». Jen je nyní tato bolest zabalená do o něco lesklejšího obalu.

Mainstreamový potenciál a paralela s Metallica

Nejzajímavější na «Shining» je jeho schopnost spojovat mainstreamový a tradičně temný potenciál. Sama skupina tento release trefně označila za «Black Album of Death Doom», čímž odkazuje k nejednoznačné reakci na «černé album» Metallica z roku 1991. Tehdy Metallica výrazně rozšířila publikum, i když zklamala část starých fanoušků. Pravděpodobně se Swallow the Sun podvědomě snaží o totéž: přilákat nové posluchače, ochotné přijmout lehčí formáty, a zároveň si udržet jádro těch, kdo si cení finského chladu, odsouzenosti a vznešené melancholie.

Dvojznačnost alba a celkový dojem

Ve výsledku je album «Shining» odvážným krokem směrem k modernějšímu, «učesanějšímu» zvuku, který může vyvolat smíšené pocity. Na jedné straně obsahuje silné kytarové party, známou beznaděj a těžké riffy, na straně druhé je cítit odklon k pop metalu: lesklý produkční zvuk, zapamatovatelné refrény a kratší kompozice bez dřívějších «prostorů» a hlubokého budování atmosféry. Tato dualita může ke Swallow the Sun přivést nové fanoušky, stejně jako odradit nejkonzervativnější příznivce raného death-doomu. Přesto album nelze označit za jednoznačný neúspěch. Spíše jde o odvážný experiment, který si zaslouží respekt, i když zdaleka nebude každému po chuti.

Nová tvář Swallow the Sun a pohled do budoucnosti

Pokud však máte rádi temnou romantiku Swallow the Sun, nebojte se dát «Shining» šanci. Za zářivostí lesklé produkce se stále skrývají smutek a hořkost, které skupinu proslavily po celém světě. Možná, že částečně ztratili dřívější masivnost, ale zároveň si dali pauzu od bezútěšné temnoty a pokusili se podívat na vlastní hudbu z jiné strany. Jak ukazuje historie, podobná rozhodnutí někdy vedou k nejzajímavějším obratům v tvorbě. Možná se právě tak rodí nová tvář Swallow the Sun - a kdo ví, jaké obzory se jim otevřou dál?